skip to content
česky | english | indonesian 

TEXTY

Autorská poesie, ukázky z autorské prozy Olgy Pětivoké.

Sbírka V DOMĚ 2003

Sbírka VYZNÁNÍ 2001

 

Úryvek z cyklu Kamenicko, Olga Pětivoká:

Podzimní koncert jara

V pohádkách se říká, že dobro vítězí nad zlem, ale jaké je to ve skutečnosti? Nezachraňují nás víly a vodník nás také nestáhne na dno svých vod. Jak je to tedy možné - někomu se daří a jiným se smůla lepí na paty. Budu mít pravdu, pokud řeknu, že na nás působí plusová i negativní energie, přírodní živly, společnost? Mám mít pravdu, že do všeho dění - světového kolotoče zasahuje i moc bohatství? Kam zařadit blýskající se pozlátka štěstí. Krok vpřed?

Záleží jen na nás, za který konec si štěstí, bohatství, spokojenost .... k sobě popotáhneme.

Lidstvo - rozmanitost sama, kraj světa můžeme ujíti a vyslechneme mnoho plánů, ideálů, myšlenek. Kolik cest a rozcestí mineme - kam dojdeme. Kam kráčíme? Někdo spěchá po ušlapané cestičce dle značek a rozcestníků, někdo tvoří nové zkratky přes mlází, kopřivy či občas ťápne do mokra. Můžeš jít pěšky nebo letět. Jdi bez ustání a uvidíš cíl nebo odpočívej. Lehni v lese do trávy, zavři oči a vnímej to hlučné ticho, lehni si do mechu a dívej se do korun stromů - nevidíš jejich jas, jen oblohu - křiklavou. Rvoucí tě za uši - až z toho klopýtáš, pospícháš k soli nad zlato. Plíží se tu a doprovází nás i stín. Plazí se jako had - hra velkých kluků. Pokušení, při kterém více ztrácíš než nalézáš - smrtelná honba zlatokopů. Co žádáš? Co se ti navrací -smrtelná honba zlatokopů. Co žádáš? Co se ti navrací - samota a strach. A není lékaře, medikamentů, jen my zůstáváme - hledáme se, odpouštíme - ožíváme.

O hledání je i příběh, který Vám chci svěřit....

Byl malým chlapcem a kdekdo se mu smál - neumí říkat Ř - hlupák. Popleta. Na chlapce to působilo trýznivě, ale zároveň žádoucně. Výzva, které se musí chopit -" ač Rˇneumím, k nohám mi padat budete"... byla jeho častá dětská slova. Smích vesničanů. Smích ho provázel i v dospělosti, když opouštěl rodiště. Odešel, aby se ve světě přiučil, naučil. Viděl, slyšel a dokonce našel státy, kde Ř vůbec neznali. On sám se ho už dávno naučil a tak v tomto neznalém území malebné Ř začal vyučovat. Velikého ohlasu se mu dostávalo. Ř se stalo trendem, udávalo laťku společnosti - výjimečnosti. Cizinec bohatl a už byl ověnčen několika tituly, až ho sláva začínala studit. Chtěl se vrátit do maminčiny náruče, být otci na pomoc k ruce.

Viděl stavení, známě cizí tváře.Vracel se domů, už poznával rozeklanou cestu s kameny a tady je dům kluka, který se mu stále smál – a kdo se mu také nesmál. Maminka a tatínek, kde jsou? Rychle přivíral oči, aby se mu do nich nedraly slzy, už úplně utíkal přes malé náměstíčko, aby byl co nejrychleji – tam. Tam u toho stromu je jeho rodný dům - určitě mě už vyhlížejí na prahu. Kde jsou? Na prahu si hrají malé děti, ale staříčkové nikde. Bohatý cizinec začíná ostřit, kolem něj stojí lidé a pobaveně si ho prohlížejí. Nezvyklou módu má na sobě Ten cizinec, ale tu ho někdo poznal. Nezačal se smát, jen oči sklopil a šťouchl do souseda, který už také začal bystřit. Dav zvědavců se pomalu rozestoupil, aby uvolnil rozhled navrátilcovi, který těkavě pozoroval a poznával sousedy, spoluvrstevníky. I oni jeho bedlivě pozorovali, vše se však odehrávalo mlčky - až hrobové ticho vesnicí zavládlo. Co mu říci, jak mu říci - jaké je jeho vlastně jméno - vždyť to byl jen otloukánek bez Ř...Co všechno se vesničanům honilo hlavou. Minulost. Přítomnost - tu promeškali . O budoucnosti však začal přemýšlet pan Velkomožný vesnice, dobře si prohlédl navrátilcův šat a napěchované kožené váčky - určitě plné zlata. Jen zvolit správný tón a slova.".... Vítej

Náš krajane, Navrátilče. Jen jaká škoda, že se rodiče Vašeho návratu nedočkali...A tak, kdekdo ho začal plácat po zádech a říkat, buď zdráv, vítej. Vítej. Navrátilec se už nekrčil, už nebyl otloukánek, stál uprostřed davu, ale neviděl sousedy - jen holosající lidi. Přátele? Tak ho chytli kolem ramen a odvedli ho do nejlepší světnice. Poseděli, popili. Pan Velkomožný si ho nemohl vynachválit, jaký je to bystrý chlap... jen to jméno. Vzpomínáním mu skřípají zuby. Opuštěný navrátilec seděl uprostřed plné světnice - jídlo i pití, ženy a zpěv - však co mu chybí? Vřelost, srdečnost, pohlazení po vlasech, po sešlé tváři - což jsi kluk? Oči se mu klíží a na bedra mu sedá únava. Kalné oči se plíží světnicí - brousí po rozžvaněné mase tváří a pan Velkomožný stále hovoří, mluví - máchá rukama "..O´drahý příteli .. přítelíčku.. půjčit trošičku...zlatý a stříbrný... tu kmotřičce, hospodskému, kamarádovi, tu něco do kolébky maličkému... a ty, že jsi přítelíčku neuměl Ř?.... Šprýmaři.."

Nový přítelíček z ciziny však stále sedí uprostřed rozveseleného davu. Mlčí a jen tu, někam do prostoru - někomu podá zlaťák, stříbrňák. Jeho oči vyhaslé se pomalu zavírají, ztěží otvírají. Vstává krokem starce jde přes náves kolem stromu jeho dětského svědectví. Domu, kde si cizí děti hrály. Kráčí sám směrem k lesu, obtěžkán koženými váčky, visícími mu za pasem.

Sám - dar nechal ve vesnici, ve světnici s pár koženými váčky - po takových cizincích, navrátilcích, přátelích, se jim stýskalo. Sám. Zastavil se až u Bahenského rybníka a vždy po pěti krocích odvázal váček od pasu. A hodil ho do rybníka. Sám. Rituál dokončil a vešel hlouběji do lesa, křoví a mlází, až do míst, kde se musel brodit v mokřině - jak krásné, všude kapradiny, přesličky -společnost. Usadil se uprostřed přátel, sousedů. Seděl a usmíval se, rukou čechral vlasy kapradině - motýl nad ním poletuje. Slyší rytmus vánku, pohupování, vlnka sem - tam, mírně. Oči přivírá, ústa otvírá - jemné Ř. Do rytmů tance květin, keřů a přesliček - znělé Ř - vánek si pohrává, jako odpálený míček do světa Ř posílá. Ozvěna. Není sám. Sem - tam - vlnka zelená, bažina se otvírá a on společník kráčí vstříc, oproštěn od lidských závazků, kožených vaků... Sem - tam. Rytmus květin, jejich tanec. Smuteční pochod - vlnka zelená se zavírá. Je slyšet jen znělé Ř- ozvěna, skuhravý rytmus, chrapot květin, kapradin- vylučující ze svých údů skuhravý tón - vánek si hraje nad darem.

Jarem krajina utichá, ale na podzim se z lesů vrací, kapradiny pozdravují sem - tam, pohupují se do rytmů. Znělé, skuhravé Ř, dere se jim z kořenů ... sbohem společníku... A jak ubíhají roky - vše je neměnné, vždy stejný podzimní koncert z lesa se vesničanům dere do uší - skuhravé Ř - až i oni - dav vesničanů nechává se strhnout rytmem sem - tam, smuteční pochod pro neznámého.

Osada Skuheř

Cyklus 11 osad spadajících pod obec Kamenice, Praha - východ

Petikuk 2002

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Web vytvořila SEO agentura PRONETmedia, s.r.o.

Copyright Olga Pětivoká/a>.